Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!
aug 182019
 

Vzácna fotografia zo Stakčína

Začnem trochu netradične. Už asi od svojich pätnástich rokov sa aktívne venujem zberateľstvu. Spočiatku som svoju pozornosť venoval vojenským artefaktom. Zbieral som doslova všetko, čo súviselo s oboma svetovými vojnami. Veci sa u mňa kopili a ja som zberateľsky “dospieval“. Preto som sa rozhodol špecializovať len na určitý druh materiálu. Vždy som najviac inklinoval k prvej svetovej vojne. Dnes sa výlučne venujem len zberateľstvu militárií cárskej ruskej armády a keďže prvá svetová vojna sa priamo dotkla nášho okresu, nevyčísliteľnú hodnotu majú pre mňa aj veci spojené s naším regiónom. Približne pred rokom sa na nemenovanom aukčnom portáli objavila fotografia, ktorá zdvihla zo stoličky nie jedného miestneho zberateľa. Išlo o fotografiu z čias prvej svetovej vojny. Na fotografií je vyobrazené pochovávanie mŕtveho vojaka na vojenskom cintoríne v obci Stakčín. Záujem o túto fotografiu v aukcií bol značný a jej cena sa vyšplhala do astronomických výšin. Osobne sa mi ju nepodarilo vydražiť. Aj tak som bol veľmi rád, keď som sa dozvedel, že výhercom aukcie bol môj dobrý kamarát z Klubu vojenskej histórie Hodošík v Stakčíne a taktiež zanietený zberateľ Filip Kalanin. Na tomto mieste mu chcem poďakovať za povolenie publikovania reprodukcie tohto vzácneho artefaktu v jeho zbierke.  

Pochovávanie padlého, vojenský cintorín Stakčín 1915. Majiteľ fotografie: Filip Kalanin
Zadná strana fotografie s popisom. Majiteľ fotografie: Filip Kalanin

Vojnový cintorín Stakčín I.

Vojnový cintorín Stakčín I. sa nachádza na miernom návrší zvanom Panská Hora. Miesto posledného odpočinku tu našlo 960 vojakov. V období zriadenia bol samostatným cintorínom o výmere 6621 m². Postupne splynul s obecným cintorínom. Pozostáva z 590 vojnových hrobov, z ktorých je 569 jednotlivých, 3 spoločné a 18 hromadných. Známych podľa mien je 495 rakúsko-uhorských a 37 ruských vojakov. Neznámych je 428 vojakov. Vojnový cintorín vznikol v rokoch 1914 – 1915. Konečnú úpravu dostal v roku 1917. V roku 1917 bol počet pochovaných vojakov 918. Pravdepodobne sa tu pochovávalo i po roku 1917. Na vojnovom cintoríne sa taktiež nachádza hrob označený krížom s ceduľkou, ktorá informuje, že v hrobe je pochovaný lodný kapitán Ladislav Stach. Hrob bol zriadený v roku 1921. Dozor nad cintorínom v období prvej Česko-Slovenskej republiky zabezpečovala žandárska stanica v Stakčíne a údržbu hrobov stakčínsky legionár Vasiľ Minčič. V súčasnosti je v správe obecného úradu v Stakčíne. Hroby sú usporiadané v 34 radoch a pôvodne boli označené drevnými krížmi. V prvých 25 radoch sú pochovaní vojaci v samostatných hroboch. Tu boli pochovávaní predovšetkým vojaci, ktorí zomierali v poľnej nemocnici 1/8 zriadenej na neďalekej parnej píle. V ďalších radoch sú pochovaní vojaci predovšetkým v hromadných hroboch. Najviac ich je pochovaných v 33 rade, kde v dvoch hromadných hroboch je uložených 88 ostatkov vojakov. V týchto hroboch  sú pochovaní vojaci, ktorí boli exhumovaní z cintorína, ktorý sa nachádzal v miestnej časti zvanej Vuľchovec a z hrobov roztrúsených po okolí Stakčína.

Súčasná podoba vojenského cintorína v obci Stakčín

Denník jedného vojaka

Každý zberateľ určite vie o čom hovorím, keď spomeniem obrovské množstvo času stráveného pri počítači v snahe nájsť alebo vydražiť nejaký zaujímavý kúsok do svojej zbierky. Nedávno som pri takomto hľadaní úplnou náhodou natrafil na ďalšiu fotografiu cintorína v Stakčíne. Veľkou škodou pre mňa bolo to, že nebola na predaj. Naopak veľmi som sa potešil, keď som zistil, že fotografia je súčasťou istého blogu, v ktorom sa autor rozhodol zverejniť zápisky z denníka svojho pradeda Aloisa Holečka.

Alois Holeček, fotografia z denníka

Vojak Alois Holeček sa narodil 23. marca 1889 v Prahe. Hneď po vypuknutí prvej svetovej vojny narukoval ako zdravotník do 21. domobraneckej pešej divízie (Landwehr Infanterie Divisions Sanit. Aust. No 21).  Po bojoch v Srbsku na balkánskom fronte sa divízia dostala na východný front do Karpát. Vojak Holeček sa tak ocitol ako zdravotný asistent v poľnej nemocnici, ktorá sídlila na niekdajšej Stakčínskej píle.

Na tomto mieste si dovolím citovať vybrané zápisky z denníka v pôvodnej forme, ktoré sa týkajú bojov v Karpatoch na území dnešnej Slovenskej republiky. Zároveň ďakujem Klubu vojenskej histórie Beskydy z Humenného za možnosť použiť dobové fotografie zo Stakčína nachádzajúce sa na ich stránke.

Denník – Karpaty 1915

11. února 1915
V 7. h. ráno ze Szolnogu vlakem dále přes Ujszacs, Jaszberény, ve 3. h. odp. jsme přijeli do města Hatvan, tam jsme čekali skoro do 8.h. večer a jeli jsme zase celou noc.

12. února (pátek)
K 5.h. ráno jsme přijeli do města Miskolcz (po 2 hod. zast.), v 7.h.jsme jeli dále, po 9. hod. dop. přijeli do Szerencse (tam po úrodné rovině začínají kopce), v poledne jsme přijeli do Sarospatoku blízko Tokaje, kde jsou známé úrodné vinice. V 1. h. jsme byli v Satoral-Ujhely. K 7. hod. več. jsme přijeli do Töketerebesu (Trebišov).V Töketerebesu jsme vyložili z vagonů vozy, koně a ostatní věci a po 9. h. več. jsme jeli se sanitními vozy „Stafl“ silnicí po železném mostě přes řeku Ondavu, jeli jsme v noci přes 3 vesnice a po 3. h. ráno,

13. února (sobota)
jsme přijeli do malé slovácké dědiny Kacsand (Kačanov), tam jsme zůstali v reservu. Vlakem z Temerina (mesto v Srbsku) jsme jeli skoro 3 dni a 2 noci, cestou jsme potkali několik vlaků s ruskými zajatci, zdáli se býti spokojeni se svým osudem – nechtěli válčit. V Kascsandu jsme byli 3. týdny a měli se dobře, žijí tam chudí Slováci, upřimný a poctiví lidé, že jsme tam byli jako doma. S počátku k nám měli nedůvěru, mysleli, že jsme Maďaři neb Švábi, ale když jsme odjížděli, mnozí slzeli.

5. března 1915
jsme z Kascand odmašírovali dále do Karpat. Šli jsme přes obce Vecse (Vojčice) zase do Töketerebesu, zůstali jsme přes noc.

6. března 1915
dále zpět přes řeku Ondavu jsme mašírovali po silnici a v poledne přišli do města Nagymihalyi (Michalovce). Odtud dále a přes noc jsme byli v obci Örmezö (Strážske) v Karpatech.

7. března 1915 (neďele)
jsme přišli do města Homonna (Humenné), tam již bylo viděti válku, domy rozstřílené, vypálené. Dále jsme jeli se „Staflem“ po břehu řeky Czuroka (Cirocha) přes obce Nagykemencse (Kamenica nad Cirochou), Cziroka-Bela (Belá nad Cirochou), Szinna (Snina) a o půlnoci jsme přišli do obce Takcsany (Stakčín), kde jsme zůstali.

Vojenský lazaret v obci Stakčín.

9. března
nás mnoho od „Blesierten Vagen-Stafflu“ přidělili k Feldspitálu 1/8, který byl primitivně zařízen ve velké pile v Takcsanech, tam se uložilo na 2 tisíce raněných, leželi na nosítkách a na zemi mezi stroji, byly mrazy až 20 stupňů, že když se některý vymočil, za chvíli moč zmrzla. Raněné k Feldspitálu vozili na polní dráze (která v míru dopravovala dřevo z lesů na pilu), mimoto ve dne v noci přijížděly kolony až 80 vozů tažené koňmi, někteří lehčeji ranění přišli pěšky. Byl to obraz hrůzy, když ranění a zmrzlí se vykládali z vozu, ten nářek, pláč, každý hladový, zavšivený. Kdyby to viděly matky, ženy a milenky, jistě by válce udělaly konec.

Z Tacksan, kde je poslední železniční stanice, odváželi raněné a nemocné do zázemi („Hinterland“) sanitní vlaky. To byl poplach mezi raněnými, když vlak přijel, každý se chtěl z toho pekla dostat.

Jednou v noci jsem měl službu pro příjem raněných a přijel sanitní vlak „řádu Maltézských rytířů“ a všichni ranění, co byli v pile, se houfně drali ku dveřím, někteří těžce raněný lezli po čtyřech, lehčeji raněný vráželi do sebe, všichni chtěli do vlaku, byla panika a tu přišel Asistentarzt Dr. Vinternitz (prý z Prahy) a řezal do nich holí jako do zvěře. Já mu řekl „to jste inteligent, to jste lékař?“. On mě s nadávkou také udeřil holí. Já se neudržel a vrhl se na něj, on vytáhl revolver a chtěl mě střelit, přišly stráže – 2 maďarští honvédi – a odvedli mě.

Druhý den u raportu velitel Feldspit. 1/8 Starzt Prefes. Dr. Sträisler z Prahy dal mi trest 2 hod. uvázat (což bylo povážováno za potupný trest a zvláště v zimě šlo o trest dosti nepříjemný). Službuvedoucí šikovatel, bodrý Němec z Lince, mě neuvázel, že není čas. V tu dobu byly prudké boje o Dukelský a Úžocký průsmyk v Karpatech, my jsme byli uprostřed nich, naši ustoupili.

Operačná miestnosť v poľnom lazarete v obci Stakčín

22. března 1915
vzdal se generál Kuzmínek, velitel pevnosti Přemyšlu, Rusům – byli vyhladovělí blokádou. Feldspital poslal raněné do zázemí a v noci ze 6. na 7. dubna jsme šli z Takcsan přes Szinnu do Nagykemencze (malý ústup).

10. dubna 1915 (sobota)
jsme jeli s Feldspitálem 1/8 z Nagykemencse znovu do Takcsan.

12. dubna
jsem šel na 3 dni do arestu
(väzenie), že na marši zpět jsem chránil opilého „tréňáka“ (trén – zásobovacia kolóna). V Karpatech v zimě 1914 – 1915 se prudce bojovalo, že bylo tisíce mrtvých, kteří nemohli býti pohřbeni pro zmrzlou zem a spoustu sněhu, nebo byli pohřbeni mělko a na jaře se objevily i po ochranném očkování případy cholery.

17. dubna 1915
V Takcsanech bylo též několik případů cholery a já 17. dubna jsem byl přidělen (snad na návrh dr. Vinternitze) do „Infekčního špitálu“, který byl zřízen v domku pro dělníky z pily. Z cimry nesměl jsem ven, byl jsem izolován, u dveří stál stále maďarský voják, stráž. Byl jsem z toho nešťastný, venku v kopcích nastávalo krásné jaro a já uzavřen s vojáky onemocnělými cholerou.
Měl jsem tam 2 neb 3 nemocné, ale obyčejně za 3 dni za velkých bolestí, průjmů, zvracení a křečí zemřeli, ten příšerný pohled na ně… Lékař vojenský přišel jen ke dveřím…

Jídlo a potřeby mi nosil slušný ruský zajatec, řekl, že je učitel, donášel mi též rum a víno, které jsem si sám platil, protože nic zvlášť jsem nedostal na přilepšení, jen obyčejnou mináž jsem měl.

V ten čas museli Rusové ustupovati, všechno rakouské vojsko postupovalo, oddíl „Bles. W. Staffl“, u kterého jsem byl přidělen, též jel vpřed, mě jako podezřelého z cholery nechali u Feldspitalu 1/8.

5. června 1915
začaly v etapě mezi vojskem odvody „mušterunky“, vybírali do fronty, mě nezvali, snad abych jako „nosič cholerových bacilů“ je tam nezanesl.

Lekárenská miestnosť v poľnom lazarete v obci Stakčín

6. června 1915 (neďele)
jelo nás 12 mužů, 2 lékaři vojenští a tréňáci s vozy od Feldspit. 1/8 z Tacksan (bylo již málo raněných a nemocných, armáda postoupila), jeli jsme jako „infekční kolona“ dále do hor Karpat přes Nagy Polany (Veľká Poľana), rozstřílené stavení a kostel do Zemplen Oroszi (Ruské), nedaleko haličských hranic. Tam řádila cholera mezi dělníky na válečné úkony, kteří tam pohřbívali mrtvé vojáky a koně, jež tam ještě hromadně leželi v horách. Leželo tam již několik mužů nem. cholerou, které jsme ošetřili; čeští „landšturmáci“ jim stloukli z prken „palandy“.

Fotka z denníka s popisom vojaka Holečka, Veľká Poľana 1915

8. června 1915
jsem také já dostal choleru, hrozné průjmy, zvracení, křeče v kolenou, velkou žízeň, voda se nesměla píti (pravděpodobně bylo podezření, že je zamořena), teplota pod normál, trvalo to 3 dni a vyvázl jsem, mimo mě ještě jistý maďarský mladík to předržel a takoví statní muži tam na choleru zemřeli. Za 14 dní, co jsme tam byli, pohřbili jsme jich asi 20. Poměrně málo bylo infekčních chorob, protože vojenská správa se starala o ochranu (očkování vojska, desinfekce) proti epidemiím.

23. června 1915
jsme jeli po Zemplen Oroszi zpět přes Velkou Polanku do Tacksan, měli jsme se tam dosti dobře, málo marodů, vojsko bylo na postupu, Přemyšl byl znovu dobyt zpět, my čekali, že pojedem také vpřed. V Takcsanech jsme byli 4 a 1/2 měsíce a pohřbili na návrší přes 600 vojínů, kteří zemřeli jen při přechodu Feldspitalu do zázemí.

Fotka z denníka s popisom vojaka Holečka, Stakčín 1915

14. července 1915 (středa)
o půlnoci jsme přivezli náš Feldšpitál 1/8 na nádraží Tacksany a čekali na vlak, který ke 4. h. ráno přijel. Naložili jsme vozy sanitní, různé potřeby, tréňáci naložili koně a jiné věci.

15. července 1915
k 9. hod. dop. jsme odjeli z Tacksan, v 10 hod. jsme byli v Homonna – rozstřílené město, kde jsme čekali do půl páté odp., dále přes Nagymihali o 6. h. več. Töketerebes, v 9. hod. več. jsme přijeli do města Satoral-Ujhely. Jeli jsme celou noc a ve 3. hod. ráno (16. VII.) jsme přijeli do Csapu. Tam jsme čekali 4 hod., protože byla trať stále přeplněna, jezdily stále kupředu vlaky s německými vojsky, zpět zase jezdil vlaky s raněnými rakouskými a německými vojáky a též ruskými zajatci. Z Csapu jsme odjeli po 7. hod. ráno, dále v 9 hod. přijeli do města Munkács. Dosud jsme jeli v nízkém pohoří, dále jsme jeli do vysokých Karpat, kol tabákové továrny po mostě přes řeku Laborczu, k 11. hod. dop. jsme přijeli do Szentmiklósu, odtud začínají vysoké Karpaty.

Vlak rádu Maltézskych rytierov

Podobný denník, respektíve zápisky si počas svojej vojenskej služby zapisoval aj Egon Erwin Kisch. Bol vojakom 8. pražského zboru, 11. pešieho pluku Písek. Vojak Kisch so svojou jednotkou zavítal v roku 1915 aj do dnešného sninského okresu. Veľkou zaujímavosťou pre mňa bolo, dočítať sa v denníku vojaka Holečka o tom, že chorých a ranených vojakov zo Stakčína raz v noci odviezol vlak rádu Maltézskych rytierov. Zaujímavosťou je aj to, že tento druh vlaku spomína vo svojich zápiskoch aj vojak, “zúrivý reportér“ Egon Erwin Kisch. 

Nakladanie raneného vojaka do sanitného vlaku rádu Maltézskych rytierov
(ilustračná fotografia)

Vo svojích zápiskoch si poznamenal tieto riadky týkajúce sa nášho regiónu:

10. únor 1915
Sníh a slunce svítí po dvanáctikilometrové cestě z Užhorodu přes Ladomírov do Kiskolónu (Kolonica).

11. únor 1915 (štvrtok)
Podél zamrzlé říčky Ternovky až k obci Takszany (Stakčín) a pak podél Cziroky (Cirochy) jihovýchodné až k Snine, kam sme dorazili po čtyřhodinovém pochodu v púl jedné. Hřmění děl doléhá z blízkosti, Rusové jsou mezi Lupkówem a Mezálaborczem (Medzilaborce). Snina je zničená a vypleněná, obyvatelstvo obléhá polní kuchyně a žebrá o odpadky nebo trochu polévky, v obci je také plno nemocných s omrzlinami. Vypravují nám, jak tu probihá válka, rojnice jsou od sebe asi 2000 metrú, v podstatě neexistuje boj zblízka, ale húře než střelné rany bolí omrzlé prsty na rukou a na nohou.

12. únor 1915
Skřivani švitořili zcela nemístně, v slunečních paprscích rozbředl sníh v hnědou hmotu, s níž jsme se již seznámili v jiném koutě Evropy, a obtižná byla cesta, kterou jsme šli od osmi hodin ráno do šesti do večera, upachtění, s kletbami, vrávorajíce podél křišťálové, mezi zamrzlými částmi proudicí Cziroky, proti jejímu toku, přesne severním směrem. V Méhesfalvě (Pčolinné) jsme v poledne snědli menáž, na severním konci Telepocze (Osadné), kam jsme došli vyčerpání (pravý pátek !), byl pluk ubytován, já s několika kamarády v komoře jedné chýše, ve které bydlí rodina, muž, žena a šest dětí; manželé spí na peci, nad nimi se houpá kolébka zavěšená na trámech krovu. A když začne kojenec řvát, rozkolébá ji ležíci žena nohou.

19. březen 1915
K deváté hodině dopoledne nám řekli, že oddíl je připraven k transportu a že máme jet na několika pramálo spolehlivých venkovských vozech až do polní nemocnice do Nagy Polany (Veľká Poľana), tedy 24 kilometrů; nebudou-li tam mít dost místa, musili bychom ještě dnes do Takcsany, tam je přes 38 kilometrů. Jízda byla příšerná. Nárazům, k nimž docházelo pravidelně dvakrát za vteřinu v podélnem i příčném směru, byli bychom už přivykli, ale vozy se ještě smekaly, narážely, kodrcaly a kymácely. Myslím, že by i nezraněný musil vypustit duši v této pojízdné mučírně. Jak daleko je do Polany? Zeptal jsem se kočího, Maďara jak poleno, ukázal mu hodinky a vyslovil tázavě „Polaň“. Odpovědel: Rechts um, links um, rechts um, links um — Vpravo, vlevo, vpravo, vlevo…“ a opakoval tato čtyři slova doslovně šestatřicetkrát. Omyl v počítaní byl nemožný, protože při každém opakování zdvihl prst. Po šestatřicáté řekl: Nagy Polany. Nejprve jsem se domníval, že se muž zbláznil, ale záhy jsem poznal, co tím myslil: z výšiny dolů se vinula nekonečná serpentina, na jejíž poslední zatáčce (rozhodne šestatřicáté) ležela obec. Náš sestup mi ukázal vzestup všeobecné bezstarostnosti, bylo cítit oblast za frontou, ruští zajatci táhli a tlačili vozy a pomáhali kočím hnát koně do vrchu. Radoval jsem se, že jsem nepadl v Rusku do zajetí, taková otročina je strašná. V polní nemocnici ve Velké Polaně nebylo ovšem vůbec místo a musili jsme pokračovat v křížové cestě přes 14 kilometrů. Bylo půl dvanácté v noci, když jsem ve Stakčíně slezl z vozu. Teprve teď jsem zistil že jsem těžce raněn. Dostal jsem místo v připraveném Maltézkém vlaku.

V interiéri sanitného Maltézskeho vlaku (ilustračná fotografia)

20. březen 1915
Asi k půl dvanácté v noci nás všechny uložili, ráno k páté hodině vyjel vlak ze Stakčina, na všech vagónech zvenčí a na veškerém nářadí uvnitř byl bílý zubatý maltézský křiž na červeném podkladě a kolem měl německý nápis „Velkopřevorství svrchovaného řádu Maltézských rytířů pro Čechy a Rakousko“. Dopoledne přišel dvorní lékař s malým stolkem na obvazování, sňal obvazy a ošetřil rány. Dostali jsme čisté prádlo, kbelík čisté vody a několik ručníku.  Naše trať: Takcsany, Szinna, Homonna, Nagy Míhaly, pak severovýchodním směrem přes Nagy Szalancz, Košice, Abos, Szepesolazé, Igló.

Pre úplnosť informácie, trať prechádzala cez železničné stanice Stakčín, Snina, Humenné, Michalovce, Slanec, Košice, Obišovce, Spišské Vlachy a Spišská Nová Ves.

Vojak Holeček vo svojom denníku spomína príchod vlaku v zápisku zo dňa 9.marca 1915.  Jeho ďalší zápis v denníku je až zo dňa 22. marca 1915. Vojak Kisch vo svojích zápiskoch spomína daný vlak 19. marca 1915. Je to veľmi zaujímavé a môžeme sa teda s veľkou určitosťou domnievať, že obidvaja vojaci spomínajú ten istý vlak ba dokonca sa celkom reálne mohli aj v lazarete na píle stretnúť. Nie je žiaľ známe či takýto vlak bol v Stakčíne iba raz alebo viackrát.

Sanitárny vlak rádu Maltézskych rytierov (ilustračná fotografia)

Z Hatvanu na hranice Haliče

Dňom 15. júla 1915 v denníku sa teda končí pobyt vojaka Holečeka na území dnešného Slovenska. Nekončí sa však jeho ďalšia cesta za utrpením počas nasledujúcich rokoch vojny. Všetci, ktorých zaujal príbeh tohto vojaka si môžu na tejto webovej stránke prečítať mnoho ďalších zápiskov ako aj pozrieť ostatné fotografie.

Rozmýšľal som ako ukončiť tento článok a ako čo najlepšie zhrnúť strasti vojakov bojujúcich v prvej svetovej vojne. Ako čo najlepšie opísať myšlienky v hlavách vojakov, ktorý sa nekonečne dlhými vlakmi presúvali zničenými panorámami na bojiská. Keďže cesta vojaka Aloisa na Slovensko podľa jeho zápiskov v denníku začala v Hatvane a skončila cestou do Halíče, rozhodol som sa, že svoj článok ukončím úryvkom z knihy Osudy dobrého vojaka Švejka za světové války, ktorý priam dokonale vystihuje všetko, čo bolo každodennou realitou vojny.

Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojaka Švejka za světové války, 3. Diel, Z Hatvanu na hranice Haliče:

„Za čtvrt hodiny se jelo dál na Novou Čabynu přes vypálené vesnice Brestov a Veliký Radvaň. Bylo vidět, že zde to již šlo do tuhého. Karpatské stráně a svahy byly rozryty zákopy jdoucími z údolí do údolí podél trati s novými pražci, po obou stranách veliké jámy od granátů. Někde přes potoky tekoucí do Laborce, jehož horní tok dráha sledovala, bylo vidět nové mosty a ohořelé trámy starých mostových přechodů. Celé údolí na Medzilaborce bylo rozryto a přeházeno, jako kdyby zde pracovaly armády obrovských krtků. Silnice za říčkou byla rozryta, rozbita a bylo vidět zdupané plochy vedle, jak se vojska valila. Přívaly a deště odkrývaly na pokraji jam způsobených granáty roztrhané cáry rakouských stejnokrojů. Za Novou Čabynou na staré ohořelé borovici ve spleti větví visela bota nějakého rakouského pěšáka s kusem holené. Bylo vidět lesy bez listí, bez jehličí, jak tu řádil dělostřelecký oheň, stromy bez korun a rozstřílené samoty. Vlak jel pomalu po čerstvé zbudovaných náspech, takže celý batalión mohl důkladně vnímat a ochutnávat válečné radosti a při pohledu na vojenské hřbitovy s bílými kříži, které se bělaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, připravovat se pomalu, ale jistě na pole slávy, která končí zablácenou rakouskou čepicí třepetající se na bílém kříži. Němci od Kašperských Hor, kteří seděli v zadních vagónech a ještě v Milovicích na stanici hulákali při vjezdu „Wann ich kumm, wann ich wieda kumm…“, od Humenného silně ztichlí, poněvadž nahlíželi, že mnozí z těch, jejichž čepice jsou na hrobech, zpívali totéž o tom, jak to bude pěkné, až se opět vrátí a zůstane pořád doma se svou milou.“

Spracoval:
Ing. Radovan Vrabeľ

Zdroje:
1.
https://www.hodosik.sk/
2.http://www.kvhbeskydy.sk/vojnove-cintoriny-z-prvej-svetovej-vojny-v-obci-stakcin/
3. Buraľ M., Drobňák M., Korba M., Turík R., Mementá prvej svetovej vojny, Diel II., Cintoríny v okresoch Snina a Stropkov, Humenné 2009., s.63-64.,  ISBN: 978-80-969233-7-3
4.https://www.hodosik.sk/fotogaleria/nggallery/posviacka-vojnoveho-cintorina-v-stakcine/posviacka-vojnoveho-cintorina-v-stakcine-2017
5. http://legionaruv.blog.cz/en
6.https://www.valka.cz/21-zemebranecka-pesi-divize-1914-1917-t21998
7.http://www.regionalnedejiny.sk/?p=6927
8. Kisch E. E., Vojákem pražského sboru, NPL – Nakladatelství politické literatury, 1965
9.https://i.pinimg.com/originals/06/6b/24/066b24e8ae91c06a4f6702b7c0e5a657.jpg
10.https://i.pinimg.com/originals/26/aa/42/26aa425ed62b220858753696e0d34f1f.jpg
11.https://ww1.habsburger.net/en/media/order-malta-hospital-train-photo
12.Hašek J., Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války., Z Hatvanu na hranice Haliče., dostupné online: http://www.svejkmuseum.cz/III_03.htm

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.