Rodina mé babičky se přistěhovala do Sniny někdy po roce 1918. Otec mé babičky, tedy František Pokorný, pracoval u drah. Tenkrát bylo zvykem cestovat za prací a můj pradědeček dostal místo ve Snině, kde začal pracovat jako přednosta stanice. K místu získal také byt, a protože byl tehdy ještě svobodný, neváhal a odjel. Tehdy tam odcestoval se svojí matkou, Barborou Pokornou, která mu vařila a „pečovala“ o něj. Už v té době se skamarádil s Františkem Kornfeldem, místním lékařem, a Václavem Jeřábkem, místním učitelem a správcem lidové školy. Myslím, že spolu podnikali různé aktivity, babička si pamatovala jen na to, že se snažili jejího otce naučit lyžovat.
Po čase se můj pradědeček oženil. Ženil se v Praze, ale do Sniny se opět vrátil, tentokrát již bez své matky, ale se svojí manželkou a služebnou. Moje babička Eva se narodila ve Snině roku 1927, kde ji v bytě na nádraží odrodil rodinný lékař pan Kornfeld. Babička na rodinu Kornfeldů hodně vzpomíná. Pan Kornfeld pocházel z Plzně a jeho manželka, též lékařka, pocházela z Lipska. Pamatuje si, že pan Kornfeld mluvil česky, ale jeho manželka jen lámanou češtinou. Kamarádila se s jejich starší dcerou Sabinou. Dokonce později spolu dojížděli do gymnázia v Michalovcích. Z vyprávění mé babičky mi vyplynulo, že její rodina se hodně stýkala s místní židovskou komunitou. Pamatuje si, že jich ve Snině před 2. světovou válkou žilo hodně. Vlastnili na náměstí různé obchody, nejvíce snad se smíšeným zbožím. Pamatuje si například, že většina židovských rodin dodržovala sobotní šábes, a tak v tyto dny nepracovali a proto jim do domácnosti docházeli lidé na výpomoc. Babička si též vzpomíná na „klasickou židovskou svatbu“. Odehrávala se na zahradě, kde svatebčané stáli pod baldachýnem, tedy chupou. Moje babička si na rodinu Kornfeldů pamatuje dodnes a velmi ji rmoutí jejich osud.
Rodina mé babičky se samozřejmě nejvíce scházela s českými obyvateli, kteří byli vysláni do Sniny za prací. Babička svého otce líčí jako velmi milého, hodného pána, což možná svědčí i fakt, že pár místních zaměstnanců dobrovolně připravoval ke zkouškám, které tehdy byli potřeba k výkonu práce na dráze. Také za ním často přicházeli obyvatelé Sniny s prosbou o napsání různých formálních dopisů a žádostí. Ovšem můj pradědeček se velmi zajímal i o politické dění a kulturu. Rodina Pokorných se velmi scházela s rodinou Gustava Pappa. Babička si pamatuje, že na Silvestra pořádali v kaštěli oslavu pro pozvané. Pořádali tam představení, kdy se loučili se starým rokem a vítali ten nový. Babička si obzvlášť pamatuje na příhodu, kdy tam otec přinesl malé prasátko, které schoval do pytle. Později vyskočilo prasátko z pytle ven, mělo představovat příchod nového roku. Prý to mělo tehdy velký ohlas. Moje babička si též pamatuje, že s místními dětmi připravovaly různá divadelní představení. Konkrétně vzpomíná na divadelní hru Lumpáci Vagabundus, kterou nacvičovali v létě s mladým Pappem, který si říkal „Tupol“. Moje babička tam se svojí sestrou hráli víly. Moje babička mi také vyprávěla, jak v zimě chodila se svojí matkou bruslit na zamrzlý rybník u kaštěla.
Vzadu vlevo pan učitel Antonín Kněžour, paní učitelka Ludmila Krátka, Anna Pokorná s manželem Františkem Pokorným; vpředu jejich dvě dcery Věra a Eva.
Rodina Pokorných se též hodně stýkala s rodinou správce místní pily Jozefa Nitscheho a také s místními učiteli ze školy. Živě si pamatuje na Lili Müllerovou, která byla její třídní učitelka, nebo na pana učitele Antonína Kněžoura a paní učitelku Ludmilu Krátkou, kteří pravidelně rodinu Pokorných navštěvovali a hráli žolíky.
Babička ve spojení se Sninou vybavuje místního faráře Martina Ondriáše. Myslím, že je to všeobecně známá osobnost, kterou netřeba představovat.
Začátkem 30. let se otec mé babičky rozhodl podnikat. Opustil dráhy a vrhl se na výrobu cihel v místní cihelně, kterou založil. Rodina se musela přestěhovat z nádraží. Bydlení mu v té době nabídl pan doktor Kornfeld v domě, kde dříve sídlil Červený kříž. Vedle měl malou ordinaci mladý pan doktor Gabriel Hoffman. Vedle tohoto domku bydlela rodina Frankova. Pan Gustáv Frank býval zaměstnaný na notářství a s manželkou měli dvě děti. Babička si pamatuje na holčičku Maricu, kterou maminka učila hrát na klavír. Babička si to pamatuje, protože je tehdy zvědavě pozorovala za oknem. Myslím, že jejich dcera byla nemocná na srdce a jako velmi mladá zemřela. Babička si pamatuje, že její rakev byla vystavena na zahradě pro poslední rozloučení. Babička má podnikání jejího otce spjato se jménem Ján Nemčanovský. Její tatínek tehdy hledal pracovníky do cihelny a dal si snad inzerát do novin, na který pan Nemčanovský odepsal a tím se dostal do Sniny. Babička na období podnikání nerada vzpomíná, protože podnikání nebylo úspěšné a díky důvěřivosti jejího otce přišli o větší množství jmění.
Její otec se po té vrátil k práci na dráze. Místo dostal v Čierné pri Čopě, kam denně dojížděl. Později dostal místo v Humenném, kam se s celou rodinou přestěhovali. Tehdy nikdo netušil, že to bude jen na krátkou chvíli, protože jak je známo, v roce 1939 se většina českých obyvatel musela vystěhovat do Protektorátu Čechy a Morava.
Myslím, že moje babička vedla ve Snině velmi bohatý život a moc ráda na Sninu vzpomíná. Proto jsem se o její vzpomínky rozhodla podělit. Věřím, že zaujmou i jiné čtenáře, ale také doufám, že po přečtení si třeba někdo rodinu Pokorných ze Sniny vybaví a pomůže mi doskládat chybějící střípky do zbývající mozaiky ze života ve Snině.
Autorka textu: Markéta Dydová