Vážení čitatelia Retrospektívy !
Je december. V tento mesiac nás čakajú vianočné sviatky a vstup do nového roka. Mnohí si to síce neuvedomujeme, ale pri pohľade na dejiny je možné usudzovať, že dnes žijeme v najmierovejšom období. V tomto mojom poslednom tohtoročnom článku som sa rozhodol spracovať zápisky vojaka Františka Zárubu, ktorý sa v časoch Veľkej vojny – na prelome rokov 1914/1915, pohyboval po území dnešného okresu Snina. Trávenie Vianoc v našom regióne v tomto vojnovom období nie je možné označiť ako práve dvakrát idylické. Súčasní ľudia berú za samozrejmosť strechu nad hlavou, stoly plné jedla a pokojnú atmosféru. V časoch vojny to bola chudoba, hlad, zima, vši a strach o holý život…
Denníkové zápisky písané vojakmi v čase Veľkej vojny svojich čitateľov informujú o každodennom utrpení na fronte, ktoré neutíchlo ani v čase svetských, či cirkevných sviatkov. Okresu Snina sa na prelome rokov 1914 a 1915 vojna dotkla práve počas vianočných, ale aj veľkonočných sviatkov. Vážme si preto dnešnú dobu mieru v našej krajine. Denník vojaka Františka Zárubu nech je pre nás mementom na tieto hrozné chvíle a nedovoľme, aby sa táto minulosť niekedy zopakovala !!!
Kaprál František Záruba
Vojak František Záruba slúžil počas vojny v jednotke IR 24 (Infanterie Regiment No. 24). Tento regiment respektíve pluk mal doplňovací obvod na Ukrajine v meste Kolomyja. Vojak Záruba sa so svojím plukom dostal na územie poľskej Halíče a po ústupe Rakúsko-Uhorskej armády do Karpát. Bol členom vojenského hudobného orchestra (Militär kapellmeister). Členovia orchestra mali za úlohu hrávať hudobné doprovody vojakom odchádzajúcim na front, hranie pri veliteľských oslavách po úspešnej bitke a podobne. Bojových operácií sa priamo nezúčastňovali, ale okrem iného pracovali v armáde napríklad ako výpomoc v poľnej kuchyni, pri budovaní prístrešia a maštalí, boli predstaviteľmi zásobovacích kolón a pomáhali vo vojenských lazaretoch.
Hodnosť kaprál (corporal) zodpovedala súčasnej hodnosti desiatnika. Označovala sa dvoma hviezdičkami na límcových výložkách. Vojak František Záruba sa takouto hodnosťou prezentuje v úvode svojho denníka. Na priložených portrétoch si však môžeme všimnúť, že na límcových výložkách má tri hviezdičky. Znamená to, že počas svojej vojenskej služby musel byť povýšený. Tri hviezdičky v tomto prípade znamenajú hodnosť čatar (Zugsführer).
24. december 1914
Štědrý den? Mašírujem 16 km do Stakčína, zde udělali jsme si stromeček. Jak to jsou smutné svátky. Večeře naše je dnes bohatá. Nechali jsme si uvařit hrnec bramborů a koupili dohromady u žida kousek ,,kunerolu“ (margarín), na to pak čaj. Humor nám všem moc váznul, takže jsme brzo ulehli. Ale nespal žádný. Každý se slzami v očích vzpomínal na domov, na svoje drahé, každý byl ve vzpomínkách doma.25. december 1914
Boží hod? Marš 20 km. Všudy pod kolena bláta, vody, něco hrozného. Přišli jsme do obce Ruské. Vozy nám zapadly pod kola do bláta, ta práce něco děsného. Nadešel večer. Nikde ani místečka, kde bychom mohli zůstat přez noc. Zalezli jsme si tři do prázdného domu, kde byla cholera. Přespali jsme zde také. V noci mě vzbudila zima hrozná. Posadil jsem se ven k ohni a tak vzpomínal, až jsem se opravdu dal do pláče. Jak v ten čas snění. Dnes pak, 2 roky, Boží hod. Za malou chvíli stali i druzí, a tak jsme zbytek noci strávili ve vzpomínkách na domov.26. december 1914
Štěpána? Marš 18 km. Ráno ta práce s vytahováním vozů. Do vozu 3 páry koní, kde kdo tlačil a jen s velkou námahou jsme vytáhli jeden za druhým. Jeden celý den přes jednu horu, tam jde cesta klikatá, na vrchní vozy připadají nám jak mravenci. Večer přijeli jsme do Cisny.
27. december 1914
Spíme zase pod širým nebem. Dnes stavěl jsem maštale pro koně.28. december 1914
Rozkaz zpět. Do rána napadlo pod kolena sněhu. Přes serpentinu zase zpět. Nahoře mráz, dole bláta pod kolena. Zůstaly jsme ve Velké Poľane.29. december 1914
Abmarš o ½ 8h ráno. Celý den jdeme 5 km. Nemůžeme nikam kupředu. Na cestě jsme potkali 84 zajatých Rusů. Zůstali jsme v obci Ruské přez noc. Vařili jsme si zase brambory k večeři. Zase přilepšenou.30. december 1914
Rastlag. K večeru přišli dva Lajtmanti od 36. regmt honvéd a nás všechny vyhodili a lumpové, takoví 2 kluci 17 letí, 2 se tam nakvartýrovali a nás 32 mužů, co jsme tam spali, museli jsme ven.31. december 1914
Ráno zase rozkaz zpět. Zase mašírujeme zpět do Veľkej Poľany ve 4 h odpol. Večer jsme slavili Silvestra. Dostali jsme náhodou koupit trochu vína a rumu, tak jsme zpívali a povídali až do 11 h v noci. Pak jsme si lehli. Byli jsme dva, já a nějaký mlynář Ulrich, co jsme čekali na Nový rok. Hodinky v jedné a lampu ve druhé ruce, ležíme pod lavicí, kde byla naše postel a čekáme na Nový rok 1915. Šťastný a veselý nový rok přejem!!1. január 1915
Na nový rok zůstali jsme ve Veľkej Poľane, kterýž jsme strávili moc mizerně.2. január 1915
Ráno v 10 h na alárm, vodmašírovali jsme zpět do Ruského, kde jsme nakvartýrováni v jedné kůlně. Již nemáme chleba přes týden. Koupili jsme na cestu tak ½ kg chleba, za 2 koruny od žida. Mě se zdá, že již bude pomalu nám všechno scházet.3. január 1915
Ráno pro mě přišli, abych šel píct chleba jestli to umím. Samo sebou jsem se hned hlásil, abych měl chleba dost, byli jsme dva. Já a ještě jeden mlynář Ulrych, starý rezervista, bývalý muzikant z Českého Brodu. Já se spoléhal, že on umí a on se spoléhal, že já jsem pekař. Trochu jako mlynář tomu rozuměl, jak to jeho žena doma dělávala, tak prý: ,,Franto začnem píct!“ Zadělali jsme na chleba, v jedné chalupě, odkaď nás od 2. hého regmt. oficíři vyhodili, že prý tam budou spát. Nezbylo nám nic jinýcho než hledat znovu chalupu nějakou, kde bychom to mohli dopéct. Našli jsme jednu boudu, kde ležela jedna stará bába na peci již 4 roky, a hnout se nemohla. Hroznej smrad tam byl, poněvadž chudák dělala pod sebe, ale na to se ve válce nekouká. Hlavní věc, aby byl chleba. Viděl jsem jak tady zachází vlastní dcera se svou matkou. Chuděra chtěla jíst, jen co jsme jí dali. Mladá nám pomohla péct, za co jsme jí dali pytel mouky. První bochníky co jsme napekli nebyli vůbec chlebu podobné. Kůrka na prst tlustá a ve vnitř syrové, svařené. Ale naději jsme neztratili. Pekli jsme celý den, celou noc.4. január – 6. január 1915
Pečeme stále chléb a hned jsme si rezervovali pro nás dva 10 bochníků v čase nouze, když bude dobrý. Abych vylíčil také chatu v Karpatech, jak ve skutečnosti vypadá. Velký domek ze dřeva, ale jenom jedna světnice. Velká pec v jednom rohu, v druhém kráva, ve třetím stůl a ve čtvrtém, obyčejně nás spalo 20-30, jak jsme se jen mohli namačkat. 6 tého ledna, dopekli jsme mouku a chleba se rozdaval. Že žádný nebyl, tak výborný, a my udělali jsme si oko jako pekaři. Vrátili jsme se zase zpět, a jak jsme se přesvědčili, bylo konečne kde spát v chalupě. S velkou bídou jsme se dopravili, že nás tam nechali lehnout ke dveřím. Onu kůlnu jsem si obkreslil, kde jsem si uhnal ono umrznutí nohou.7. január – 8. január 1915
Obec Ruské. Jelikož naše pekařina je u konce, našli jsme si něco nového. Opravovali jsme s Ulrichem vozy.
9. január 1915
Na 9. ledna napadlo 2 metry sněhu. Je to krásná podívaná, nebe není vůbec vidět. Zima není ještě tak velká, ale čekáme jak udeří pořádně.10. január 1915
Přes noc byl mráz 32 stupně a ráno jsem nemohl ani vztát, jak jsem byl přemrzlí. Vůbec jsem se divil, že jsem v té boudě nezmrzl. Na nohy jsem se nemohl ani postavit, tak mě v 10 h dopoledne nechal Hejtman J. Černý odvézt fůrou do Veľkej Poľany, kde stály vozy od ,,Sanitrénu“ Co jsem vytrpěl bolesti, žádný neuvěří. Neb to snad na světě nejhroznější. Tam jsem byl hned přijmut, poněvadž jsem měl nohy celé černé, zmrzlé, zabalili mě do pytlů nohy a v 11 h v noci jsem seděl v koutku na voze a drkotali jsme se do Stakčína do špitálu.
11. január 1915
Zde čekal jsem na ,,marodevlak“. Za tu celou dobu jsme nedostali nic jíst jenom trochu čaje. Konečně odpoledne ve 4 h nás naložili do vlaku a v 5 h jsme se hnuli. Kam to nevěděl žádný, ale jenom aspoň, když jsme byli v teple. Spousty zraněných a omrzlích, nás jede po hromadě. Ten nářek všech nedá se vylíčit. Jeden to – druhý to, něco hrozného. Stojíme co chvíli, poněvadž musíme pouštět vlaky s potravinami na frontu. Jedem přes Sninu, Humenné…12. január 1915
Celý den a noc jsme jeli pár km. V poledne jsme dostali pěknou menáž od červeného kříže. Vůbec teď se nám daří dosti dobře, a až na to, že mám velké bolení nohou. Večer dostali jsme se do Hatvane, kde nás vyložili a odvezli do špitálu. Než jsme šli spát nám dali nové prádlo, poněvadž jsme byli samá veš.13. január – 22. január 1915
Vyspal jsem se trochu, co mě bolesti dovolili ráno hned mě vzali do práce. Nohy mě masírovali a studené obvazy dávali. Zde byl jsem až do 22 ho ledna. Na stravu jsem se neměl zle. 3 krejcary jsem dostával denně, ale nic jsem nepotřeboval. Dostal jsem všechno. Byl bych rád psal domů, ale nechtěl jsem Vás rodiče postrašit. Dostával jsem od Vás karty z pole, co jste mi psali, to mi posílal i Ulrich a já mu posílal odpověď zpět, což on poslal z pole, jako bych byl psal já. Jsem opravdu rád, že jsem se z toho vylízal přes všechny ony bolesti, které jsem musel prodělat sebou. 22. ledna právě jela marschkompanie zkrz a mě hned přidělil k ní abych se vrátil do regimentu. S velkým těžkým srdcem jsem špitál opouštěl.23. január 1915
Jedem tou samou cestou přes : Humenné, Snina, Stakčín…24. január 1915
Zase jsem přidělen k ,,proviant trainu“ odkud jsem odešel. Hned zase na mě čekala práce dělat na saních. Je zde hrozně sněhu.25. január – 31. január 1915
Obec Ruské. Zase jsem měl v noci bolení zubů, tak jsem se rozhodl nechat si jej vytrhnout od jednoho civilisty, který mi jej moc dobře vytáhl. Nyní je mi trochu lépe. Spíme v jednom baráku, že nemusíme spát venku. Jezdím pro fasuňk, pro chléb, dělám řezníka, vše co je zkrátka potřeba, jen abych se tady dojel zpět. Je zde hrozná zima. Co ty chudáci vpředu musejí zkusit. Den co den vodějí zde spousty zajatých Rusů. Vozy po klikaté cestě nemohou ani vyjet. Vše je umrzlé a kluzké. Zase máme bídu o chleba, čekáme že budeme zítra zase píct.1. február – 18. február 1915
Tyto dny jsem strávil v obci Ruské, při pekařině, řezničině, jako tesař, kuchař a všechno možné.
19. február 1915
Odpoledne v 1 h máme alárm. Jelikož nemohli všechno jsme poledát na vozy, dostal jsem onu službu čekat na 2 vozy až pro to přijedou. Na štěstí známý doktor jel do špitálu a spal u mě. Teprve jsem se od něho dověděl, že muzika odjela před týdnem a na mě zapoměli. Tak mi napsali psaní, na Regimentadjunta, aby mě poslal za nimi.20. február 1915
Ráno odjel do nemocnice a mě odevzdal psaní, které jsem mu potom poslal. Nemáme co jíst, poněvadž jsme nepekli, že přijedou hned večer a my přijedem za nimi. Ale pro hrozný déšť a bláto nemohou vozy ani jet a vpřed nebo vzad. V noci o 12 h přijeli fůry.21. február 1915
Ráno 4 h hned jsem vyjel, abych se dostal na cestu. Bylo to přímo něco děsného. Ujeli jsme asi 100 metrů a né z místa. Jinak nebylo, zebral jsem se a šel jsem pěšky v blátě po pás až do obce Dara, kamž jsem přišel večer. Nohy jsem měl celé od bláta červené, rozežrané hned jsem se musel převléknout a zelezl do jedné chalupy na pec, kde jsem zůstal do rána.22. február 1915
Všude hrozně bláta. Teprve dnes přijeli fůry z obce Ruské, poněvadž jsem poslal po 2 párech koní. Ke každému vozu. Jedinou mou útěchou je, že aspoň snad Dáli Bůh pojedu domů. Večer v 6 h noci pojednou zase alárm a pryč zkrz to bláto do obce Smolník. Kdež v 11 h v noci již jsem dále nemohl, tak jsem vlezl do jednoho domu a přespal jsem tam. Jaké moje udivení bylo ráno, když se při světle rozhlídnu a vidím okolo sebe asi 20 cikánů. Ale byli to hodní lidi. Na jedné posteli 12 dětí, jeden černější než druhý. Hned jsem se rozloučil se starým cikánem. Který byl taky muzikant měl radost, že jsem u něho spal.
23. február – 25. február 1915
Zde se čistíme z bláta jak se dá. Spíme v celtě venku a ve sněhu. Vše je mi již jedno, jenom kdybych už mohl jíti.26. február 1915
Obec Smolník. Odpoledne ve 4 h konečně přišel sem jeden feldvebel pro mě, abych ihned se zebral a jel s ním do krédu. Tu radost moji nedovedu vypsat. Rozloučil jsem se se všema, i oficírama, každý mi podal ruku a konečně se starým tátou Ulrichem. Ten chudák plakal jak malé dítě. Byli jsme tam jenom mi 2 češi a s rusínama se je těžko dorozumět. V 5 h jsem je opustil a pěšky jsem utíkal zrovna do Stakčína na dráhu. Kde jsme čekali do 4 h ráno na vlak.27. február 1915
Stakčín odjezd 4 ¼ h, Humenné odjezd o ½ 11 h. Zde jsme přesedali. Jedem: Miskolc, Hatván, Budapest.28. február 1915
Ve Vídni. Zde jsme udělali si rast na 2 dni byl jsem u Weisů, čechů, jak jsem přijel do Vídně, hned jsem se šel vykoupat a oholit, poněvadž jsem vypadal jak raubíř.1. marec 1915
Odjezd z Vídně z Westbauhahofu.2. marec 1915
Amstelten. Zde jsme přesedali do Selzthall zase přesedám až do našeho domů Gröbming, kde jsem až doposud. Děkuji Bohu, že jsem v aspoň teď zdráv kdo se vám domu vrátil. Zde je to jako ve špitálu, takže, zde deník vést nemá cenu. Vypsal jsem vše co jsem prožil za těch 7 měsíců, kteráž to knížka bude po celý můj život vzpomínkou na Válku světovou z roku 1914-1915.
Na záver by som chcel zaželať všetkým čitateľom Retrospektívy pokojné prežitie sviatkov a všetko dobré v novom roku 2020.
Spracoval: Ing. Radovan Vrabeľ