Veľká vojna a Ščoby nad Osadným

Vážení čitatelia Retrospektívy !

Asi každému záujemcovi o históriu Veľkej vojny je veľmi dobre známe, kde sa v našom okrese nachádzala bojová línia. Snáď vôbec netreba predstavovať priebeh bojov v okolí dedinky Osadné. Frontová línia v roku 1915 doslova pretínala obec na dve polovice. Spomienkou na tieto chvíle je viac ako tisíc pochovaných vojakov v krypte pravoslávneho chrámu ako aj na vojenskom cintoríne v obci. Severozápadne nad Osadným sa týči vrch s názvom Ščoby a v jeho tesnom susedstve vrch Parilov. Tieto dve hory sa stali dejiskom urputných bojov v jari roku 1915. Hranice okresu Snina sa od jeho vzniku v roku 1878 niekoľkokrát menili. Spomínané kóty boli ešte v medzivojnovom období súčasťou okresu Snina. Po skončení druhej svetovej vojny došlo k úprave hraníc okresu – obce Vyšná a Nižná Jablonka, Papín, Nechválová Polianka a Zubne boli pričlenené k okresu Humenné a obce Ruský Hrabovec, Ruská Bystrá a Inovce boli pričlenené k okresu Sobrance. V roku 1960 bol celý okres Snina pričlenený k okresu Humenné a takto to vydržalo až do roku 1996, kedy sa opäť okres Snina vo svojich povojnových hraniciach objavil na administratívnej mape. Dnes sa opisované kóty v okrese Snina nenachádzajú, avšak v opisovanom období boli súčasťou sninského okresu.

V časopise s názvom Vojenský svět bol v roku 1934 publikovaný veľmi zaujímavý článok. Autor v ňom opisuje ako na vojnu spomínajú miestni obyvatelia spod Karpatských hôr. Veľmi zaujímavá je aj zmienka o vojnových zajatcoch, ktorí sa zúčastňovali doslova zberu a pochovávania mŕtvych po prechode frontu. Rád by som sa týmto článkom podelil s čitateľmi, keďže sa týka histórie nášho okresu a autor v ňom spomína aj kóty Parilov a Ščoby, o ktorých bola reč v úvode.

Veľká vojna v dobovej tlači

Od Dukly po Jasinu jsou po východním cípu naší republiky rozsety památky na nástup ruské armády generála Brusilova. Čas rychle míjí a ani se nezdá, že uplynulo již 18 let, co ruské voje, uvolněné pádem Přemyšlu, prolomily rakousko-uherskou frontu na Lupkovském průsmyku a jižjiž hrozily zpupné Vídni. Ale ruský obr umdlel v karpatských stržích. Nůž, z vlastního týlu vražený, zabránil dokončiti úspěšně, co hrdinné ruské pluky vykupovaly svou krví. Na malém kousku země, od obce Vyšné Zbujné po Medzilaborce, na území asi 17 km dlouhém, odpočívá více než 35.000 neznámých hrdinů světové války, a to jen na hřbitovech úředně spočítaných…

Jistě ti, kteří jsou zahrabáni narychlo v zákopech, ztraceni v stržích, jalovcových porostech a jsou oficiální statistice neznámi, dosahují téhož čísla. Čs. finanční stráž čas od času jejich pozůstatky objevuje, zejména na nepřístupných stezkách, kudy chodívají jen podloudníci. Kdo má zájem o strategické postupy armád, může v tomto kraji studovati pohyby front, polních stráží, kulometných a dělostřeleckých hnízd, krycích ústupů a opětného úporného dobývání vrchů a strání. Obyvatelstvo, zejména starší, které své chudé chyše za války neopustilo, ještě dnes vypráví, jak se Rusové předem informačně připravovali na nástup v Karpatech, potom jak se přivalili jako mořská vlna, útočíce v šesti liniích, z nichž jen prvým třem mohli dáti do ruky zbraň. Ostatní si musili zbraň najít na bojišti. Vypravují si v nynější krisi, jak tehdy dobře prodávali svoje „statky“, pokud jim je někdo nevzal bez zaplacení. Měli „velo mundurů“, „dek“ a botů, které namnoze ještě dnes dotrhávají. Vzpomínají též na vojenskou polévku „júchu“, kterou od vojáků dostávali…

V hovoru pamětníků se též vybavují vzpomínky na hrůzy světové války, kdy se pole černala množstvím ruských bojovníků, kteří několikráte postupovali s „Beskydu“, jak nynější státní hranice nazývají…

Celkem obyvatelé nevzpomínají na válku tak zle. V roce 1916 přišli sem „Talijáni“ — pravděpodobně italští zajatci, kterým obyvatelstvo musilo hroby padlých vojáků ukázat. Italové vykopávali mrtvé a jejich pozůstatky sváželi na místní hřbitovy. Padlé na Parilově a Postolici do Világu, z Gušiny do smrkového lesa u Výravy, z Kudrovce ke Zbujné (mimo padlé na Kudrovci, kteří jsou pochováni na dvou hřbitovech po 600 mužích), ze Ščobu a Halašky do Šterkovce atd. Italové měli za povinnost nalezené věci svážet dolů do vsi, ať už šlo o pozůstatky mrtvých anebo o součástky výstroje a výzbroje. Jednou prý objevili na Ščobu vojenské skladiště zbraní a výstroje. Z obavy, aby takové množství nemusili odvážet, vchod zamaskovali a pro svou orientaci označili křížem. „Hrobaři“ bydleli ve Výravě a chodili občas s olšinkovskými „paribky“ do Lupkova na pivo. Jednou v sdílné náladě prý mládencům prozradili tajemství svého nálezu se slibem, že jim v neděli ono místo ukáží. Bohužel, jak už to v těch pohádkách bývává, končí i tato, jako je naše – o blanických rytířích. Italové v pátek náhle odjeli a tajemství vzali se sebou. Obyvatelstvo má pole, louky, lesy rozryty válečnými operacemi, ponechává však zubu času, aby tyto stopy běsnění sám zahladil. Není zájmu o úpravu komunikací, což má za následek zanedbanost kraje. Kraj, plný vzpomínek na válku, je turisty úplně zanedbáván. A je s ním přece spojena i vzpomínka na čs. Družinu v boji za naši svobodu, o níž nebylo tenkráte ani nejmenší potuchy…

Zákopy od Vysokého Grunu, na Košárce, Ščobu a jinde zarůstají divokým angreštem, kopřivami, travou. „Zemljanky“, sloužící kdysi za úkryt, dnes zpustošeny a s propadlým stropem, hlásají své: „Memento mori!“ Umlkla děla, kulomety, zákopy opuštěny a ti, kterým bylo dopřáno přestáti válku, vrátili se do svých domovů…

Je všude klid, přerušovaný jen cinkáním zvonců pasoucích se krav. Občas tu uslyšíš zádumčivý zpěv, který zde, v místech, kudy kráčela smrt, působí divným dojmem…

Zapomínáte dnes všichni na východ republiky! Máteli úmysl cestovati, přijďte se podívat i sem. Tento kraj vás upamatuje na to, co bylo a co nechceme, aby se vrátilo!